LZS harašení  

(z časopisu Rescue Report 6/2001)

Žijeme v zemi, kde plejády ministrů zdravotnictví všech možných politických stran a směrů se svými stále se měnícími managementy dosud nedokázaly prosadit ani takové zásadní normy, jako jsou zákony o zdraví našich občanů, nebo zákon o způsobilosti k tomu, aby každý zdravotník vlastně mohl de jure i de facto vykonávat to, co vykonává.

Nechtěl bych zažít na stará kolena, až se přede mnou jednou objeví někdo kompetentní právě ze zemí EU a zcela bez obalu mi sdělí, že je sice moc hezké, co dělám, jak to dělám a co všechno už jsem pro blaho lidstva učinil, ale že exaktně a legislativně vzato jsem celá ta léta vyváděl něco, co nesmím. Že vlastně můžu být rád, že jsem dosud neudělal žádnej malér a pokud jsem ho udělal, tak ať jsem radši zticha a moc rád, že neskončím v káznici. V posledních letech znám pouze dva občany této země, jejichž veřejné proklamace o zdravotnictví jsem ochoten poslouchat a brát vážně: Zuzanu Bubílkovou a Miloslava Šimka.

Ano, jsem naštvanej, rád přeháním, ale nežiju (podobně jako tisíce mých kolegů) v žádné izolaci. O zdravotnictví se zajímám, rád bych trochou do mlýna přispěl k nějakým koncepcím hlavně tam, kde si oprávněně můžu myslet, že věci rozumím, protože jsem ji dělal a blahé paměti se i snažil nějak změnit, posunout. Jsou daleko chytřejší a kompetentnější lidé, znovu říkám: znám jich desítky, ale i ti jsou bezmocní, ačkoli mají za sebou léta skutečně profesionální tvůrčí manažerské práce. Výsledky jejich nadšení jsou po šuplatech ministerstev, parlamentních komisí, zdravotních pojišťoven, lékařských komor a sdružení. V nejlepším případě jsou po patřičném zpolitizování vykoupány v nějakém lobbingu, znečištěny eventuálně korupcí, naturáliemi či kariérní úlitbou a pak v překroucené podobě v polotovaru vyhozeny do světa. Ber kdo ber, ber jak ber, po nás potopa.

Letecká záchranná služba je toho názorným příkladem. Jsem si jist, že nikde na světě není na tak malé ploše, jakou je naše republika, naseto tolik vrtulníků LZS, jejichž sebekvalitnější, vlastně nadšenecká činnost, není certifikována tak, jak se sluší a patří. Každé územní středisko záchranné služby, přiznejme si to, si může dělat co chce a nebo je nuceno si vytvářet pravidla hry podle svého, na vlastní triko. A podle toho to potom v celostátním měřítku vypadá.

Když jsem blahé paměti aktivně pracoval na vrtulníku LZS (závěrem i v jakési zodpovědné pozici) získal jsem obrovské zkušenosti ze stovek neočekávaných specifických situací. Některé byly hodně dobré, jiné hodně špatné, zbytek asi normální. Nejsem arogantní Mesiáš, ale právě tyto zkušenosti mě opravňují k tomu, abych psal tak, jak píšu. Třeba jsem nebyl nikdy pozván, nevím, ale spíš jsem si jist, že ještě nikdy nikdo nedokázal namodelovat setkání skutečně kompetentních ničím neovlivněných profesionálů, kteří by celou balastní problematiku dokázali posoudit a nekompromisně koncipovat dle pravidel, která jsou dávno vymyšlena a chodí docela i dobře i v rozvojových zemích. Místo toho se stále badá nad tím, kdo to bude platit, jak zahnat soukromníky, jestli jsou vojáci lepší než policie etc., etc., etc., donekonečna. Pak vlezete do vrtulníku a tam zjistíte, že nikdo ze zdravotnické posádky nepovažuje za nutné se ani řádně připoutat. Sebe z toho nijak nevylučuji, i já jsem zřejmě jeden z těch, kteří jsou svým malým dílem na vině. Ale to stále není důvod k takovému nekončícímu nihilismu, který ve světě LZS panuje a je velmi pravděpodobné, že tomu tak bude i příští sezonu.

Jednu anekdotku závěrem. Kdyby za mnou někdo před pár měsíci přišel, namířil by na mne hlaveň samopalu a žádal, abych veřejně prohlásil, že lety na mém stanovišti jsou z 50 procent neindikované, ani brvou bych nehnul a s čistým svědomím bych mu vyhověl a doložil ze zdravotnické dokumentace. Tentýž „terminátor“ by si to poté rozmyslel a se stejnou zbraní u mého spánku by chtěl, abych veřejně prohlásil, že naopak všechny lety byly plně indikované. Nehnul bych brvou a beze studu bych na stejných parere dokázal, že indikované jsou! A to je, přátelé, ten zakopaný pes, zlobte se, nebo ne. Hloupému napověz, chytrému poraď, aby si bez emocí přečetl moje slova ještě nejméně třikrát.

Přeju si, aby se už někdo našel (jsem optimista), kdo udělá těch pár skutečně systémových kroků, o kterých víme my všichni, kteří jsme tuhle práci někdy skutečně se zájmem a se smyslem pro jakousi profesionalitu dělali.

MUDr. JIŘÍ FRANZ

Diskuse k problematice LZS

(zpět)