Resuscitace dětí - konečně data...

aktualizace 26.03..2010

MUDr. Ondřej Franěk

Data o resuscitacích dětí se - naštěstí - nezískávají příliš snadno. Jde o velmi vzácné příhody, navíc bohužel s velmi špatnou prognóznou, takže shromáždit a analyzovat data tak, aby rozdíly byly dostatečně validní, vyžaduje pracovat s velkými sobory. Právě to se podařilo japonským autorům Kitamirovi a spol., když analyzovali data z japonského Národního registru náhlých zástav oběhu z let 2005 - 2007. Svojí studii publikují v březnovém čísle jednoho z nejvýznamnějších vědeckých časopisů The Lancet.

Autoři analyzovali - ve shodě s utsteinskými požadavky - celkem 5170 přednemocničních resuscitací u dětí ve věku do 17 let. Kromě samotného přežití bylo - s měsíčním odstupem po zástavě - hodnoceno také neurologické skóre.

Autoři sledovali závislost kvality dlouhodobého přežití na metodice provádění resuscitace laiky do příjezdu záchranné služby. Střední doba od volání do příjezdu na místo byla 9,1 minu a odoba od volání do příjezdu do nemocnice byla v průměru 27 minut.

Z celkového počtu 5170 pacientů jich 47% bylo laicky resuscitovaných, z toho 30% střídáním kompresí  a vdechů a 17% samotnou masáží.

Celkové kvalitní přežití napříč jednotlivými kategoriemi dosáhlo pouze 3,2%, resp. 4,9% u resuscitovaných vs. 1,9% u neresuscitovaných.

Autoři však prokázali významné rozdíly v přežití v různých věkových a patofyziologických skupinách.

Největší rozdíly byly nalezeny ve skupině dětí ve věku nad 1 rok se zástavou oběhu z nekardiální příčiny (předávkování, tonutí, úraz apod.). V této skupině (zahrnující 3675 případů resuscitace, tj. 71% všech resuscitovaných) bylo nejlepších výsledků dosaženo při resuscitaci střídající komprese hrudníku a dýchání z plic do plic (kvalitní přežití v 7,2%), zatímco při resuscitaci samotnou masáží resp. bez jakékoliv resuscitace byly výsledky významně horší (1,5 resp. 1,6% přeživších).

U kardiálních zástav v této věkové skupině (1495 resuscitací) byly výsledky "konvenční" a "top-less" resuscitace srovnatelné (9,9 vs. 8,9% kvalitně přeživších) a jakákoliv resuscitace byla významně lepší, než žádná (4,1% přeživších).

Bohužel výsledky resuscitací dětí ve věku do 1 roku zůstaly velmi špatné bez ohledu na původ zástavy, provádění či neprovádění a způsob resuscitace a dlouhodobé přežívání se pohybovalo pouze mezi 1-2 procenty.

Autoři uzavírají, že zatímco masový trénink populace by v rámci zjednodušení a odstraňování bariér měl být orientovaný na resuscitaci bez dýchání, ovšem u osob, které přicházejí do styku s dětmi (učitelé, rodiče, zdravotníci dětských akcí a další)  by mělo dýchání z plic do plic zůstat nadstavbovou součástí výcviku.

Výsledky studie nejsou překvapující a odborná veřejnost dlouhodobě považuje právě resuscitace pacientů dětského věku za jednu z toho mála situací, kde je  dýchání  plic do plic jednoznačně prospěšné. Přesto je práce Kitumary a spol. velmi významná, neboť jde o první studii tohoto rozsahu vůbec, která tento odborný názor podpírá statistickými důkazy.

Zdroj: Kitamura T. et al. Conventional and chest-compression-only cardiopulmonary resuscitation by bystanders for children who have out-of-hospital cardiac arrest: a prospective, nationalwide, population-based cohort study. Lancet 2010; online na www.thelancet.com


______________________  (c) dr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz ______________________